Rybník, škola, kostel se hřbitovem a řada selských usedlostí. Jižní Čechy a tradice venkova. Romantický obrázek, který je předkládán v různých úhlech pohledu, ale vždy s jediným cílem. Zaujmout, poukázat na to, že pokud tady nejsme doma právě my, tak můžeme jen závidět těm, kteří v takovém prostředí žijí a doma v něm skutečně jsou. Zákoutí skoro jako z pohádky máme i u nás, v našem bezprostředním sousedství a možná je nevnímáme tak intenzivně jako zblízka i zdaleka přicházející turisté, možná se k nim nechováme s náležitou úctou a vděkem.
Jedním z takových idylických venkovských center jsou beze sporu i Dolní Slověnice. Vesnice, která vznikla v období kolonizace a její první písemné zmínky sahají až k roku 1359. Od sousedních Horních Slověnic ji dělí rybník Dvořiště, a právě při jeho východním břehu na vpusti vodoteče Miletínského potoka se po staletí utvářelo historicky hodnotné stavebně-architektonické jádro, s trochou nadsázky můžeme hovořit i o návsi. Kostel, o němž víme spolehlivě již od 80. let 14. století, má ze stejného období známou i faru, nejprve samostatnou, od 15. století potom změněnou v pouhou filiálku, spravovanou z Lomnice nad Lužnicí. Tento stav trval poměrně dlouho a teprve vlivem josefínských reforem byla dolnoslověnická církevní správa povýšena na lokálii, opět s trvale usídleným knězem. Tou dobou tu však začala fungovat triviální venkovská škola, což bylo pro starou, ještě dřevěnou budovu dále neúnosné, a proto se rozhodl tehdejší lokalista Blažej Wintzer tento stav neprodleně řešit. Podařilo se mu přesvědčit třeboňský patronátní úřad a roku 1790 byl plán na stavbu nové farní budovy hotový. Trvalo sice dalších pět let, než se stavbu povedlo realizovat, nicméně čekání se vyplatilo. Dolní Slověnice dostaly novou faru, v roce 1803 potom také novou školní budovu pod kostelem. Ve 30. letech 19. století pak byl novou zdí obehnán hřbitov okolo kostela, čímž doznal střed vesnice konečného vzhledu, jaký známe dodnes. Jeho půdorys, datovaný do období před 225 lety, zůstává neporušený, byl funkčně využívaný a utvářel to, co dělá jihočeský venkov nezaměnitelným fenoménem v očích jeho návštěvníků. Romantický obrázek.
Centrem a institucionálním zázemím tohoto stavebního komplexu byla pochopitelně fara. Ta dolnoslověnická, postavená podle plánu třeboňského stavitele Jana Libory, vydržela dvě a čtvrt století takřka v nezměněném stavu. Ve srovnání s dnešní podobou jí ubyly dva střešní vikýře a zazděno bylo jedno okno na čelní fasádě vedle dveří. Odolala povětrnostním vlivům, povodním i stavebním adaptacím ve druhé polovině 19. století. Přečkala dva okupační režimy, polistopadové, tzv. podnikatelské baroko i provoz po silnici, která ji obepíná. Zažila opětovné povýšení na samostatnou faru v roce 1858 i sestup, který ji čekal v podobě nabytého statusu lokálie o sto let později a od letošního Nového roku dokonce pouhá filiace ke kostelu v Lišově. Ale to už nemluvíme o faře jako objektu, nýbrž o faře jako instituci. Objekt totiž připadl v roce 2017 městu Lišov a záleží především na něm, jak se s tímto klasicistním dědictvím vypořádá. Věřme, že historické hodnoty, jimiž Dolní Slověnice disponují, dokážeme konfrontovat se současnými zájmy a potřebami, abychom nepřišli o to, co mnozí jiní znají jen z obrázků.
Je totiž možné, že krásu malebného zákoutí Dolních Slověnic, tolik obdivovanou a oceňovanou odborníky na lidovou architekturu a urbanismus, budeme zanedlouho moci znát pouze z obrázků i my samotní. Areál fary, citlivě zakomponovaný do struktury jádra vesnice a tvořící zde mimořádně významný a exponovaný prvek, je ohrožen záměrem demolice v souvislosti projektem rekonstrukce mostu. Úmysl města Lišova řešit bezpečnost dopravy a obavy místních obyvatel lze ocenit, ale souvisí-li s odstraněním historického objektu a nevratným zásahem do obrazu vesnice, utvářeného po staletí, je nutné tento záměr považovat za mimořádně nešťastný. Snahou části místních lidí je iniciovat přehodnocení projektu a nalezení kompromisního řešení úpravy mostu a současného zachování fary. Tuto iniciativu podporují jak odborníci na historii, architekturu, urbanismus a památkovou péči, tak i řada spolků. Je však především na nás samotných si hodnotu místa uvědomit. To, že jde o významné a malebné rekreační místo, že jde o esteticky cenné historické prostředí, že ne náhodou byly Slověnice jako jediná vesnice na Lišovsku zařazeny do encyklopedického výběru hodnotných venkovských sídel. A jemuž normová podoba současného dopravního inženýrství uškodí. Zachování těchto hodnot by mělo být nejenom v místním zájmu, ale bezesporu se stává i zájmem veřejným. Výstižné je heslo největšího znalce nejen jihočeské lidové architektury, prof. Jiřího Škabrady: „Kdo zná, neničí“. Snad se tak stane, abychom mohli současnou podobu Slověnic zodpovědně předat i dalším generacím.
PhDr. Aleš František Plávek, Mgr. Jan Eliška
Lišovský zpravodaj 2/2020, s. 6 - 7
