Rozhodnutí Ministerstva kultury o neprohlášení fary za kulturní památku

Rozhodnutí Ministerstva kultury o neprohlášení souboru bývalé fary v Dolních Slověnicích za kulturní památku

Závěrečná úvaha 

Úplný text rozhodnutí je ke stažení

Po vyhodnocení všech výše uvedených podkladů dospělo Ministerstvo kultury k následujícímu závěru: Areál fary zahrnující pozemky zahrady a dvora, jejichž součástí je samotná stavba klasicistní bývalé fary č. p. 29, dále hospodářská budova bez č. p. a úsek ohradní zdi s převýšenou zaklenutou vjezdovou bránou, je jednoznačně vysoce cennou stavbou obce Dolní Slověnice, a to zejména z pohledu historického (bývalá fara), architektonického (kvalitní přízemní klasicistní stavba včetně hospodářského zázemí) a v neposlední řadě také z pohledu urbanismu obce (exponované umístění stavby přímo naproti kostelu sv. Mikuláše a sv. Linharta, který je kulturní památkou, a který tvoří spolu s farou pomyslné historické centrum rozlehlé návsi).

Přízemní stavba bývalé fary je obdélného půdorysu, završená valbovou střechou, krytou bobrovkovou krytinou. Směrem do zahrady je hmota stavby členěna mělkým rizalitem s menším trojúhelníkovým štítem. Hladká fasáda je plasticky členěna pod střechou probíhající profilovanou korunní římsou, štukovými lizénami, v uličním průčelí jednoduchým štukovým ostěním po stranách okenních otvorů. V části stavby, která ústí do silniční zatáčky, je fasáda místo oken členěna slepými štukovými šambránami. Interiér stavby je plochostropý.

Na uliční průčelí fary dále plynule navazuje ohradní zeď s charakteristickou převýšenou vjezdovou branou. Převýšená brána, která je zakončena nízkou sedlovou stříškou a kryta pálenou krytinou, je dále členěna profilovanou římsou a prolomena segmentovým obloukem, ve kterém jsou vsazena vjezdová vrata. Areál fary dále doplňuje drobnější užší hospodářská budova, rovněž s valbovou střechou a hladkou fasádou, interiér stavby je klenutý.

Na tomto umístění je stavba bývalé fary zachycena již na mapě stabilního katastru z roku 1827 a dle její architektury, vycházející z klasicistního tvarosloví, lze soudit na její vznik někdy před tímto rokem, na konci 18. století. Původní podoba fasády byla ve 2. polovině 20. století částečně zjednodušena a objekt opatřen nevhodnými dvoudílnými okenními výplněmi a novodobými vstupními dveřmi s luxferovým nadsvětlíkem. Budova fary v Dolních Slověnicích spolu s protilehlým kostelem, školou, selskými statky a sypanou silniční hrází s klenutým kamenným mostem přes výběžek rybníka Dvořiště tvoří jedinečný celek, názorně dokládající historický vývoj obce a utvářející tak jedinečný kultivovaný urbanistický a krajinotvorný celek.

K vysokému významu (nejen) stavby bývalé fary, jakož i celého areálu, se vyjádřilo i několik odborníků z oboru památkové péče, historie atd., a to prostřednictvím webových stránek www.dedictvilisovska.cz, které byly vytvořeny na podporu záchrany areálu fary před zamýšlenou demolicí. Některé tyto sebrané poznatky budeme zde, v rámci závěrečné úvahy, pro další podporu názoru Ministerstva kultury a odborných organizací, které se již v rámci tohoto řízení vyjadřovali, citovat. Prvním citovaným vyjádřením je názor Ing. arch. Karla Kuči, který se vztahuje jednak k architektonickým a historickým hodnotám fary, ale také k celkovému urbanismu v rámci obce Dolní Slověnice: „[…] Ještě významnější než samotná architektonická hodnota budovy a celého areálu je jeho hodnota urbanistická. Areál zaujímá urbanisticky mimořádně exponované místo před cenným kostelem sv. Mikuláše a Linharta (který je kulturní památkou) a v koutu návsi, z něhož vychází komunikace na kamenný most do Horních Slověnic.  Areál má zcela zásadní urbanistický význam pro obraz centra vsi a zachování jeho celistvosti a urbanistické a architektonické hodnoty. Tyto hodnoty jsou velmi výrazné, odpovídající parametrům památkové zóny. To lze doložit i tím, že Dolní i Horní Slověnice mají samostatné heslo v Encyklopedii lidové architektury jižních Čech od Jana Pešty, která takto představuje pouze památkově nejhodnotnější vesnické celky (bez ohledu na to, zda jsou památkově chráněny či nikoli). […]“

Co se týká historických archivních pramenů, vztahujících se ke stavbě bývalé fary, Ministerstvo kultury zde cituje vyjádření PhDr. Aleše Františka Plávka, odborného rady Státního oblastního archivu v Třeboni, který říká: „Objekt farní budovy v Dolních Slověnicích zapadá do historického konceptu zástavby intravilánu přímo uprostřed vesnice. Jeho otisk v historických pramenech není nijak obšírný, přesto je však k němu možné dohledat poměrně slušné penzum informací, a to od původních záměrů stavby, přes technický výkres a stavební povolení a další osudy, spojené s užíváním stavby. Tyto písemné stopy lze nalézt napříč agendami jak v patronátních záležitostech v bývalém vrchnostenském archivu třeboňského velkostatku, tak v biskupském archivu a také samozřejmě v archivu farního úřadu.

Výstavba dolnoslověnické fary zapadá do období konce 18. století, kdy ve vsi nebyla ještě obnovena římskokatolická farnost, nýbrž tu fungovala pouhá filiálka při kostele v Lomnici nad Lužnicí. Již na jaře 1788 proto inicioval místní lokalista Blažej Wintzer u patronátního úřadu v Třeboni, kam oboje Slověnice patrimoniálně náležely, pořízení nové budovy. Stávající byla totiž značně nevyhovující, a to i z toho důvodu, že v ní zpočátku fungovala první slověnická triviální škola. Wintzer se svým požadavkem uspěl a už v roce 1790 vznikl rukou třeboňského stavitele Jana Libory projekt na její vystavění. Dosud totiž patřil k místnímu kostelu pouze dřevěný objekt, který měl zcela nedostatečně suplovat faru i školu dohromady. Tak jej alespoň popisuje Wintzerův předchůdce, dolnoslověnický lokalista Malachius Kreizar, v dubnu 1787 v hlášení pro českobudějovické biskupství. […] Stavba samotná pak byla povolena 25. února 1795, realizace nato započala v březnu téhož roku. Kvalitní heuristické podklady lze následně doložit pro období od roku 1795, a to včetně souhrnných účtů věnujících se nově vystavěné budově dolnoslověnické lokálie a mzdových, resp. nádenických listů, jimiž lze detailně doložit, jací řemeslníci se jmenovitě stavby účastnili. Mladší písemnosti potom podchycují stavební úpravy, které ovšem v porovnání se stávajícím stavem nebyly zásadní, a také větší opravu, provedenou v 60. letech 19. století. […]“

Dále, co se týká pozdějších moderních zásahů do vzhledu stavby fary (nepůvodní okenní a dveřní výplně, luxfery nad vstupními dveřmi, moderní zásahy do interiéru – zejména co se týče vybavení a povrchů, nikoli však členění dispozice), ty jsou ve většině případů reverzibilní povahy a v případě budoucí obnovy, která by probíhala v souladu se shledanými památkovými hodnotami a s důrazem na ně, by bylo možné tento stav napravit. V rámci této případné obnovy by pak bylo také vhodné provést podrobnější stavebně-historický průzkum, který by ještě více podpořil dosud shledané památkové hodnoty.

Ministerstvo dále konstatuje, že stavba bývalé fary, jakož i celý její areál včetně zahrady a hospodářské budovy, mají díky svému exponovanému umístění v přirozeném centru obce a také díky interiérové dispozici široké možnosti pro další využití (např. obytné účely, muzeum, zařízení typu kavárny nebo cukrárny atd.). Technický stav není dle doloženého stavebně-statického posudku ze strany účastníka řízení ideální, dle mínění ministerstva však tento stav jednoznačně není havarijní a nezvratitelný, aby byla nutná jeho demolice. Navíc to, že je objekt ve špatném stavebně-technickém stavu, je důkazem zanedbání péče o stavbu, která je však dána stavebním zákonem. Podle § 154 odst. 1 písm. a) stavebního zákona č. 183/2006 Sb. je vlastník povinen udržovat stavbu po celou dobu její existence.  Podle § 3 odst. 4, téhož zákona, se údržbou stavby rozumějí práce, jimiž se zabezpečuje její dobrý stavební stav tak, aby nedocházelo ke znehodnocení stavby a co nejvíce se prodloužila její uživatelnost. Dále Ministerstvo kultury uvádí, že dle Listiny základních práv a svobod čl. 11 odst. 3) vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Kdyby se naopak vlastníkovi podařilo stavbu vhodně obnovit a nalézt pro ni využití (např. bydlení, muzeum, zařízení typu kavárny nebo cukrárny apod.), byl by její stavebně-technický stav průběžně udržován. Avšak podotýkáme, že ani kdyby vhodné využití této stavby nebylo nalezeno, i tak přetrvává povinnost vlastníka tuto stavbu udržovat.

Závěrem ministerstvo znovu upozorňuje také na skutečnost nezákonného porušení stanoveného územního plánu Města Lišov z roku 2017, kde byly jasně definovány a jmenovány cenné hodnoty obcí spadajících pod Město Lišov (mezi nimi i několikrát přímo jmenovitě uvedené Dolní Slověnice), mezi které patří hodnoty historické, architektonické i urbanistické, tvořící původní vesnickou zástavbu (konkrétněji citováno přímo z předmětného územního lánu viz str. 8-9 tohoto rozhodnutí). V tomto směru Ministerstvo kultury jednoznačně spatřuje selhání samotného Města Lišov, které tento územní plán samo vydalo a následně zažádalo o souhlas s odstraněním stavby fary, dále obce s rozšířenou působností, stejně jako stavebního úřadu, který souhlas s demolicí historické a urbanisticky exponované stavby fary vydal v přímém rozporu s tímto daným územním plánem. Pokud bude plán na zbourání areálu fary dodržen a na jeho místě bude navíc vybudováno parkoviště, půjde o vysoce necitlivý zásah do celkového historického urbanismu obce v bezprostřední blízkosti kulturní památky kostela sv. Mikuláše a sv. Linharta, stejně jako o nezákonné porušení již několikrát zmiňovaného územního plánu.

Jediným důvodem, proč  není  areál  fary prohlášen za kulturní památku je fakt, že v době, kdy byl na Ministerstvo kultury zaslán podnět na jeho prohlášení, byl již téměř rok vydán pravomocný souhlas s odstraněním stavby. Toto povolení odstranění stavby je považováno za právo vlastníka nabyté v dobré víře. Ministerstvo kultury jako správní orgán musí dodržovat zásady právního státu a z tohoto důvodu soubor „bývalá fara v Dolních Slověnicích“, k. ú. Dolní Slověnice, obec Lišov, okres České Budějovice, Jihočeský kraj, za kulturní památku neprohlašuje. Nicméně cenné památkové hodnoty, které jsou v rámci tohoto rozhodnutí podrobně popsány a jmenovány jsou z pohledu jak odborných organizací, tak také z pohledu samotného Ministerstva kultury jednoznačně zjevné a v rámci kontextu dané obce Dolní Slověnice vysoce hodnotné. V případě, že by nakonec došlo ke zrušení stavebního povolení na vybudování parkoviště na místě slověnické fary, pozbyl by smyslu i pravomocný souhlas s odstraněním stavby. Ten by sice stále zůstával v platnosti, ovšem odpadlo by jeho opodstatnění a tudíž by byla celá zamýšlená demolice historicky, architektonicky, urbanisticky a obecně památkově cenné stavby bývalé fary naprosto zbytná a v rámci veřejného zájmu na zachovávání kulturního dědictví až přímo nežádoucí. Sám vlastník – Město Lišov – by pak v takovém případě, také v souladu s jeho vlastním územním plánem z roku 2017, měl dbát na zachování těchto shledaných cenných kulturních hodnot, které stavba v rámci obce Dolní Slověnice jednoznačně nese, a postarat se naopak o její zachování a smysluplné využití. V případě stažení záměru na demolici ze strany vlastníka by se případně následně dalo znovu vést nové řízení o prohlášení areálu dolnoslověnické fary za kulturní památku.

Mgr. Ing. Eva Trejbalová

Vyřizovala: Mgr. Klára Černá

Nabylo právní moci 19. 11. 2020